Chtěl jsem žít

Nebyl čas přemýšlet. Chtěl jsem žít, a proto jsem dlouhými, téměř klokaními skoky uháněl dolů k řece do bezpečí. Hlavu mi skrápěl pot a na rukou a nohou se mi objevily krvavé škrábance od malin a ostružin, kterými jsem si krátil cestu.

Sykal jsem bolestí, když jsem v jednu chvíli zakopnul o mohutný kořen dubu. Kolenem jsem narazil na kámen, který si jen tak vyčníval ze země. Za mnou byly slyšet tolik známé hlasy, dříve přátelské. Nyní však vražedné a nahánějící hrůzu a děs. Začal jsem se rychle přibližovat k záchodové budce, kterou tu kdosi z blízkých zahrádkářů používá. Podle toho taky náležitě vypadala. Teď to byla moje poslední naděje.
Krajinou se znovu draly ven zlověstné hlasy, ba co víc, ozval se zvuk několika píšťalek. Ty byly snad ještě horší. Ty předznamenávaly, že moji pronásledovatelé zachytili stopu. Byl jsem už slabý a nevěděl kudy kam. Ukryl jsem se do záchodové budky, do jediného místa, kam se dalo schovat. Jenomže o čem vím já, o tom vědí určitě i oni. Větracím okýnkem jsem sledoval jejich počínání. Skupinku vedl, s klackem v ruce, můj bývalý spolužák Hanz. Další tři kluci a dvě dívky pročesávali okolí. Ti byli z vedlejší třídy. Nám všem nebylo více než dvanáct let. Hrůzou se mi potily ruce a z čela mi teklo jako z vodopádu. Vtom jsem spatřil, že kráčí mým směrem. Odbíjely poslední minuty mého života.
"Podíváme se tady," zaslechl jsem zvenčí.
"Určitě tam bude," řekla jedna z dívek.
"Ostatní hlídejte, kdyby náhodou chtěl uprchnout," jistil se můj bývalý kamarád.
Nepochopil jsem, proč dokázal být tak zlý? Jak mohl všechno zapomenout. Jaká síla dokáže člověka tak rychle změnit. Co je to za nenávist, která se šíří čím dál víc, až k odevzdání a usmrcení jednoho mladého života.
Dveře se naráz prudce otevřely. V první chvíli prostoupilo okolím podivné a nekonečné ticho. Náhle ho vystřídal úžas a zklamání.
"Tady není," řekl Hanz a zklamaně se podíval na ostatní.
"Tomu nevěřím," ozval se kdosi s povzdálí a nahlédl dovnitř.
"Kde ta židovská svině jenom je?" lámal si hlavu Hanz a s nechutí přibouchl dveře záchodu.
Úlevou mi spadl kámen ze srdce. Seděl jsem v té zatuchlé smrdící budce přímo uprostřed hnijících zbytků výkalů. Nemohl jsem se skoro ani pohnout, věděl jsem, že oni jsou stále nahoře, blízko na to, aby šlo něco uslyšet. Hlavou se mi honilo tisíce různých myšlenek, tisíce různých nápadů jak z toho ven. Jenže všechny jsem musel zavrhnout již v samém začátku. Jak já jediný mohl změnit svět, když těch zvířat přibývá každým dnem stovky. Pasovaly se do role nadlidí.Proti tomu jsme my, odpad společnosti, nemohli nic namítat. Kdo jim dal právo léčit nás, převychovávat, když jsme moc dobře věděli, že míříme do záhuby. Nohy se mi již podlamovaly tíhou i únavou zároveň. Už jsem neměl dál sílu stát. Sednul jsem si. Stal jsem se součástí hnijících výkalů. Stal jsem se výkalem. Výkalem společnosti, jenž neměla pro nás pochopení. Nebyl jsem nic, jen nula, která se podle nich už nulou narodila. Nula, která jednou zahyne rukou nadlidí. Šramot venku nahoře pomalu ustával. Možná byl nejvyšší čas vyškrábat se nahoru a zkontrolovat okolí. Dalo mi to velkou práci a sebralo zbytek sil než jsem se vyškrábal skrz záchodové prkýnko ven. Byl jsem špinavý a smradlavý. Potupen a naštvaný zároveň. Proč jsem tady zůstal jenom sám? Proč jsi mě táto jenom vyhodil z toho konvoje, o kterém jsi říkal, že nás veze na smrt? Kam se jen poděla moje maminka, když jsem se ráno probudil? Proč jsi mě jen na poslední chvíli zachránil, když sami jste ani nevím kde???
Dále jsem pozoroval přes okýnko dění v okolí. Všiml jsem si, že se k nim kdosi přidal. Mohl to být kluk starý asi tak kolem dvaceti let. Od vidění jsem ho jistojistě znal, ale na jméno jsem si nemohl vzpomenout. Snad jen, že jsem ho vzdával ve škole, pomáhat školníkovi. Teď měl na sobě zelený mundůr a na rukávech podivné znaky, kterých poslední dobou ve městě hodně přibývalo. Slabě jsem zaslechl i rozhovor, který mezi sebou s Hanzem vedli.
"Proč jste pískali?" ptal se ten kluk.
"Honili jsme jednoho židáka. Už jsme mu byli na stopě, jenže se mu podařilo nějak uprchnout. Ztratili jsme stopu," odpověděl Hanz.
"To si říkáte pravá německá mládež, když nedokážete chytit obyčejného psa?" zeptal se zlostně.
Ostatní neměli slov na to, aby odpověděli a odporovali. Co se to však náhle dělo, pomalými kroky kráčel ke mně. Rychle jsem zpátky sklouznul dolů.Zpátky jsem byl ponořen do výkalů. Opřel jsem se rukama o stěny, abych aspoň trošku udržel rovnováhu. Věděl jsem, že se co nevidět otevřou dveře. Ty se otevřely a on vstoupil dovnitř.
"Fuj, to je smrad," zaklel.Rozepnul si gatě a začal močit. Pár kapek jsem schytal na záda. Potichu jsem vzlykal. Přál jsem si, aby to všechno bylo už za mnou. Když skončil a vyšel ven, zaslechl jsem jen pár slov Hanze.
"Tam, ale bylo čisto. Nikde nebylo našlapáno."
Byl jsem prozrazen. Příliš brzy jsem vyšel ven a prozradil se svými špinavými stopami. Dveře se prudce rozletěly a dovnitř vešel Hanz s tím novým klukem.S odporem nahlédli dovnitř záchodu a naše pohledy se spojily.Začali se hlasitě smát.
"Pojďte se podívat na to prase," zavolal Hanz na ostatní. Častovali mě spousty peprnými nadávkami. Začali po mně plivat. To vše nebylo však nic proti tomu, co se dělo potom. Byl jsem na pokraji sil, šílenství a děsu. Domluvili se a najednou se všem chtělo močit.Až vykonali svou ostudnou potřebu nařídili mi, abych vylezl. Chytili mě za vlasy, to bylo jediné suché místo na mém těle a táhli mě ven. Schytal jsem pár ran pěstí, kopanců a úderů klackem.
"Co s ním uděláme?" zeptal se Hanz.
"To, co se všemi," odpověděl ten starší zhnuseně a plivl na mě. Nemělo smysl se utírat, natožpak vůbec vzdorovat. Byl jsem už zesláblý a rozmlácený. Jich bylo daleko víc a jeden byl horší než druhý. Cokoli jsem provedl, tak se mi třikrát vrátilo. Krátce předtím, než jsem omdlel, zaslechl jsem v jejich rozhovoru něco o gestapu. To byl můj konec.
Probral jsem se v místnosti s malým okýnkem, které však bylo přebarveno černou barvou. Až na menší kulatý stůj a dvě židle tu nic jiného nebylo. Jen holé stěny. Matně jsem rozpoznal v okně pavouka, který si spřádal své sítě. Chtěl bych být v jeho kůži. Být vlastním pánem svého těla. To by byl sen. Poznal jsem, že je to budova úřadu. Právě do této místnosti jsem chodil s otcem podepisovat různé faktury a objednávky, kterých měl ve spojitosti s obchodem dost a dost.
Cvakl zámek a dveře se otevřely. Společně se skřípotem dveří do místnosti vstoupil muž v tmavé uniformě. Nebyla to ani tak uniforma, jako tmavě, lesklý dlouhý kabát. Bylo znát, že je rozčílený, chtěl vědět, jak jsem se dostal z náklaďáku ven. Řekl jsem vše přesně tak, jak se to stalo. Jak mě otec vyhodil s auta v zatáčce ve chvíli, když kolona jedoucí za námi byla v zákrytu za zatáčkou. Dopadl jsem měkce do trávy hned u cesty. Lehl jsem si, skrčil hlavu a čekal, co se bude dít. Když kolona projela, vydal jsem se zpátky. Pár dnů jsem se ukrýval v lese, když jsem se vydal na obhlídku vesnice, narazili na mě.
Když jsem tak o všem vyprávěl, zaslechl jsem z vedlejší místnosti velký rámus a rozzlobené hlasy, vrzání židlí z neustálého posunování a tupé rány, které zřejmě dopadaly na dalšího nevinného člověka. Bolestí jsem zasténal, když rákoska dopadla na mé rameno. Moc jsem se zaposlouchal a přestal odpovídat. To se vůbec nelíbilo mému vězniteli.
"Co si myslíš, že děláš?" zařval na mě."Už se s tebou nebudu mazlit. Mazej tam, kde jsi měl být už dávno."
Třikrát zabouchal rákoskou na dveře, odkud se vřítili dva vojáci a násilím mě odvlekli pryč.
A tak jsem se znovu ocitl na korbě nákladního auta. Bylo plné žen a dětí. Všichni včetně mě jsme měli na prsou znak, který jim tolik vadil.
"Ty jsi ten, kterému se podařilo už jednou uprchnout?" zeptala se mě jedna z maminek, která v náručí chovala dvě děti.
Kývnul jsem na souhlas. Co z toho, že se mi podařilo utéct, když mě stejně kvůli udavačům znovu chytili? Nemělo cenu vzdorovat, neboť zrada přišla z naších řad. Od nás samotných.
"Slyšela jste, že partyzáni pronikají stále další a další výpady přes hranice?" zeptala se paní Bohmová své sousedky.
"Ano, bojím se však, že pro nás je příliš pozdě. Nám už nikdo nepomůže." Rozplakala se paní Marková a stiskla své tři děti tak silně, že málem přestaly dýchat. Dál se bavily, když se jedna z žen, která seděla na samém konci vozu rozhodla, že zachrání své dítě. Odhrnula plachtu, uchopila svou osmiletou holčičku a vyhodila ji do trávy.
"Neee!" křičeli všichni. Bylo už pozdě, holčičky si však všimli vojáci. Hlídka, která jela, co by kamenem dohodil od našeho vozu, začala střílet a nebohou holčičku zasáhli. Ve voze nastalo šílenství. Maminka, která dítě vyhodila, si raději sáhla na život.Skočila přímo pod kola projíždějícího motocyklu. Posádka stačila jen párkrát vystřelit. Ženu však zachytili tak nešťastně, že se sami nabourali. Leželi jsme všichni na podlaze.Když střelba ustala, chtěli jsme se postavit.V tu chvíli se ozvala ohlušující rána, která pocházela odněkud ze předu.Následovala série dalších výbuchů.Leželi jsme jako přikovaní, prostupoval námi nevyslovitelný strach.Ženy statečně držely své děti, které tiše pofňukávaly.
Teď se nic nedělo, bylo zlovolné ticho. Ticho před bouří.
"Už je to tady!"vykřikla některá z žen, když se kdosi pokoušel zvenčí odhrnout plachtu. Dovnitř nakoukl muž:"Jste volní."
Byli to partyzáni. Jak nádherně to slovo znělo. Byl jsem skutečně navždy volný.

Autor: Roman Janas | neděle 7.12.2008 23:59 | karma článku: 10,61 | přečteno: 735x
  • Další články autora

Roman Janas

William Sanderson - příběh válečného zajatce

William se narodil 12. června 1917 v Bridgetonu a na evropskou půdu vkročil v řadách I. praporu Glasgow Highlanders (The Highland Light Infantry) v září 1939 jako součást 127 „Manchesterské“ brigády 42. divize (East Lancashire)...

8.3.2018 v 11:46 | Karma: 13,72 | Přečteno: 370x | Diskuse| Kultura

Roman Janas

Frederick Sidney Sugden - příběh válečného zajatce

V době svého zajetí prošel hlavním táborem v Lambinowicích (Stalag 344 Lamsdorf). Zřejmě prošel ještě dalšími pracovními komandy než se dostal do Vápenné.

7.3.2018 v 21:10 | Karma: 12,49 | Přečteno: 338x | Diskuse| Kultura

Roman Janas

Pomozte šířit příběhy válečných zajatců

Vážení přátelé, známí i neznámí, dovolte mi vás poprosit o vaši pomoc. V loňském roce to nevyšlo, i přesto se mi povedlo válečnou expozici, za pomoci mnoha hodin práce a drobných sponzorů, uvést do fungujícího stavu.

22.9.2017 v 19:48 | Karma: 8,57 | Přečteno: 229x | Diskuse| Osobní

Roman Janas

Panychida za válečné zajatce a návštěva válečné expozice v České Vsi

Dlouho očekávaná akce k 72. výročí od konce druhé světové války. Necelá šedesátka účastníků se přišla poklonit padlým válečným zajatcům na lesní hřbitov Borek v Domašově.

14.5.2017 v 9:40 | Karma: 11,34 | Přečteno: 263x | Diskuse| Pozvánky, akce

Roman Janas

Pietní akt (panychida) za válečné zajatce z Jesenicka a návštěva muzea v České Vsi

Dovoluji si Vás pozvat jménem spolku Kostelík v horách na sobotu 13. května 2017, kdy si budeme na Jesenicku připomínat 72. výročí od konce 2. světové války.

29.4.2017 v 16:45 | Karma: 6,52 | Přečteno: 176x | Diskuse| Pozvánky, akce

Roman Janas

Makejev Ivan - příběh válečného zajatce

Pracovali jsme ponejvíc při stavbě silnic nebo v kamenolomech. Snažili jsme se ze všech sil vydržet, protože jsme poznali, že ten, kdo odpadne při práci vysílením, propadne životem navždy.

18.4.2017 v 18:45 | Karma: 25,62 | Přečteno: 774x | Diskuse| Kultura

Roman Janas

John McCormack - příběh válečného zajatce

John však nebyl jediným zastřeleným spojeneckým vojákem v jesenických horách. O tři roky později byli nedaleko Velké Kraše zastřeleni 4 Britové na útěku.

17.4.2017 v 16:10 | Karma: 16,11 | Přečteno: 412x | Diskuse| Kultura

Roman Janas

Zajatecké tábory na Jesenicku

Otevření muzea obce Česká Ves a expozice zajateckých táborů na Jesenicku. Pátráním po osudech válečných zajatců se věnuji už 11. let. I oni zde mají své místo.

17.4.2017 v 13:00 | Karma: 10,73 | Přečteno: 627x | Diskuse| Pozvánky, akce

Roman Janas

Maurice Boussuge - příběh válečného zajatce

Jednou mezi námi vypukla velká hádka, vrazil do místnosti jako blázen, povalil mě na zem a bajonet držel u mého krku. Dodnes si vybavuji jeho nenávistný pohled a zrzavé vlasy. Myslel jsem, že přichází má poslední hodinka.

16.4.2017 v 21:15 | Karma: 21,03 | Přečteno: 653x | Diskuse| Kultura

Roman Janas

Michejev Petr - příběh válečného zajatce

Zajatci si před nepřízni počasí kopali zemljanky, které mnohé z nich zaživa pochovaly (zemřelo zde okolo 42000 zajatců)

16.4.2017 v 16:04 | Karma: 22,10 | Přečteno: 692x | Diskuse| Kultura

Roman Janas

Horace Joseph Greasley - příběh válečného zajatce

Špatná strava, ale i nemoci se podepsaly na zdravotním stavu zajatců. K tomu musíme připomenout bezohlednost stráží SS. Jednoho dne zde byl Jim málem ubit k smrti pro neuposlechnutí rozkazu.

16.4.2017 v 11:54 | Karma: 20,19 | Přečteno: 569x | Diskuse| Kultura

Roman Janas

1120 jmen/osudů válečných zajatců na Jesenicku

Roman Janas

Z Nového Zélandu až do jesenických hor

... Někdy v březnu začali Němci evakuovat tábory i na Jesenicku před blížící se frontou. Harry vzpomínal, že když míjeli jednu českou vesnici, 11 z nich se podařilo proklouznout strážím a lidé je ukryli do stodoly, kde zůstali asi týden. ..

24.2.2015 v 16:35 | Karma: 15,07 | Přečteno: 766x | Diskuse| Ostatní

Roman Janas

Zajatecké tábory na Jesenicku - R 2 Borek (Kiefrich 2) Domašov

Procházím se trávou, sem tam větvička mi křupne pod nohama. Lze slyšet slabé zurčení blízkého potůčku, který se nazývá Zaječí. Z větví sem doléhá ptačí melodie. Místo jako stvořené k odpočinku, relaxaci, či výletu. A přeci je to místo nasáklé potem a krví mnoha lidských osudů. Před více než 70ti lety zde docházelo k nelidskému zacházení, jaké může člověku připravit zase jenom člověk.

1.2.2015 v 10:40 | Karma: 16,41 | Přečteno: 897x | Diskuse| Olomouc

Roman Janas

Kapitán Fedorčenko

„6. května 1945 Pozdrav z fronty. Dobrý den moje milá ženo Iročko! Píšu Ti dopis a oznamuju, že jsem naživu a zdráv.

7.4.2013 v 7:00 | Karma: 16,14 | Přečteno: 978x | Diskuse| Ostatní

Roman Janas

Zajatecké tábory na Jesenicku (Česká Ves)

Historie zajateckých táborů na Jesenicku se začala psát na jaře devětatřicátého roku. Bylo to způsobeno odchodem práceschopných mužů do německé armády. V tomto roce chybělo Německu 2 000 000 pracovních sil. Nejinak tomu bylo na Jesenicku, kde se v těžké situaci ocitla těžba dřeva a problémy byly i v zemědělství a kamenoprůmyslu.

27.9.2011 v 11:38 | Karma: 14,38 | Přečteno: 2905x | Diskuse| Olomouc

Roman Janas

Auschwitz-Birkenau

Auschwitz I , Auschwitz II - Birkenau: Místa, kde se jakoby zastavil čas. Zde neměl život žádnou cenu. Místo, kde rukou nacistické mašinérie zahynulo více než 1 milion mužů, žen i dětí. 27.ledna 2009 to bude už 64 let, kdy byl tábor osvobozen.

26.1.2009 v 22:34 | Karma: 15,27 | Přečteno: 1221x | Diskuse| Ostatní

Roman Janas

Co se to stalo?

V době dospívání jsem často své pocity ukládal na papír. Tahle báseň je jedna zmála, která by mohla stát za řeč.

8.12.2008 v 22:45 | Karma: 8,88 | Přečteno: 768x | Diskuse| Poezie a próza

Roman Janas

Záchrana bobra Boba

Jednou panovala v kraji ukrutná zima. Začala příliš brzy a byla tak krutá, že i mladý bobr si nestihl postavit včas svůj domeček.Ale zatímco veliká zima vadila bobrovi, labutím, ale i rybám v rybníce, děti se radovaly.

8.12.2008 v 15:25 | Karma: 10,01 | Přečteno: 871x | Diskuse| Poezie a próza

Roman Janas

Jak jezevec přelstil myslivce

Jednoho dne si myslivec Jarda řekl, že uloví jezevce, který se mu zabydlel v revíru.Již nemohl dál snášet škody, které mu starý a chytrý jezevec páchal. Bylo okolo sedmé hodiny večerní, když se vydal ze svého domečku do lesa.Na sobě měl maskované kalhoty, triko a svetr.Šel v gumových botách a na rameni se mu houpala čerstvě vyčištěná kulovnice.Vlasy mu kryla klasická myslivecká čapka.

8.12.2008 v 8:51 | Karma: 11,56 | Přečteno: 699x | Diskuse| Poezie a próza
  • Počet článků 21
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 952x
Před jedenácti lety jsem začal s pátráním po osudech válečných zajatců, kteří prošli pracovními komandy na Jesenicku. Více než 130 jich zde zemřelo nebo bylo zastřeleno.

V květnu roku 2016 jsem v muzeu v České Vsi založil válečnou expozici, které se věnuji dodnes.

Muzeum můžete navštívit zde: