Špatná strava, ale i nemoci se podepsaly na zdravotním stavu zajatců. K tomu musíme připomenout bezohlednost stráží SS. Jednoho dne zde byl Jim málem ubit k smrti pro neuposlechnutí rozkazu.
Horace Joseph Greasley se narodil 25. prosince 1918. Vyrůstal na rodinné farmě v Ibstocku. Když Hitler obsadil Československo, bylo Jimovi (jak se mu přezdívalo) dvacet let. Těsně předtím, než se přihlásil do války, pracoval jako holič. Po sedmi týdnech vojenského výcviku se zapojil do největšího válečného konfliktu v dějinách v oblasti severní Francie. Bohužel byl 25. května 1940 zajat. Následoval strastiplný pochod přes Franci a Belgii do Lucemburska. Odtud cestoval přeplněným vlakem až do svého prvního tábora Stalag XXI D. Mnoho jeho krajanů tuto cestu nepřežilo. O nic lepší podmínky nebyly ani v samotném táboře. Vězni byli krmeni zelnou polévkou, zatímco jejich strážci si dopřávali vejce, šunku a horkou kávu. Špatná strava, ale i nemoci se podepsaly na zdravotním stavu zajatců. K tomu musíme připomenout bezohlednost stráží SS. Jednoho dne zde byl Jim málem ubit k smrti pro neuposlechnutí rozkazu. Téměř dva dny ležel v bezvědomí a několik dalších se z toho vzpamatovával.
V táboře se objevila delegace z Ženevy. Jeden statečný voják jménem Charlie Cavendish řekl inspektorům o hrůzách, které vězni zažívají v tomto táboře. Charlie Cavendish si byl vědom, že bude za to přísně potrestán, ale chtěl pomoci svým kamarádům. Na dalším apelu ho už nikdo neviděl. Všem se však navždy vryl do paměti pro své laskavé srdce.
V roce 1941 byl Jim odvezen do dalšího tábora ve Slezsku, zde už byly daleko lepší podmínky než v předešlém táboře. I když museli dřít okolo deseti hodin denně v mramorovém lomu, alespoň neměli za zády stráže SS s jejich pověstnou brutalitou. Na patnáct měsíců se pro Jima stál tábor E 166 Saubsdorf (dnes Supíkovice na Jesenicku) domovem.
V táboře E-166 se poprvé setkává s Rosou Rauchbach, dcerou ředitele tábora Heinricha Rauchbacha. Mezi Jimem a sedmnáctiletou dívkou vzniká vzájemné pouto, které vydrží až do konce války. Jim znovu „oprášil“ své předválečné povolání a působil v táboře jako holič. Rosa vypomáhala jako tlumočnice.
Na přelomu června a července 1942 byl přesunut do pracovního tábora E 250 v Adolfovicích. Tábor se nacházel u cesty pár kilometrů od Jeseníku. I zde probíhal jeho románek s Rosou. Ve své knize Do The Birds Still Sing in Hell? popisuje na 200 „útěků“ mimo tábor. Ve většině případů dokázal zpět do tábora propašovat jídlo, občas i součástky do rádia. Díky tomu byly vězni schopni dozvídat se o zprávách z fronty. Kniha vyšla v roce 2008. V roce 2009 o příběh projevil zájem i Steven Spielberg. Snad se mu podaří oslovit i nahrávací společnosti, aby byl příběh Jima zfilmován.
Spolu s Rose mnohokrát riskovali život zastřelením. Navíc se zjistilo, že Rose tajila židovské předky. Na konci války se Jim za Rose zaručil, a tak mohla pracovat v Německu na americké letecké základně jako tlumočnice. Jim byl zajatcem 4 roky a 364 dní. S Rose si psali i poté, co se vrátil do rodné Anglie. V prosinci 1945 však dopisování skončilo. Až v prosinci roku 1946 přišel z Německa dopis od Margit Rosch, který osvětlil události konce roku 1945.
Rosa Rauchbach zemřela v prosinci 1945 po porodu svého syna, kterému dala jméno Jakub (v knize je u jména vysvětlivka: slezské jméno Jakub znamená Jacob, James-Jim). Bohužel nepřežil ani chlapeček. Horace se nikdy nedozvěděl, jestli dítě bylo opravdu jeho.
Horace měl se svou první ženou Cathleen syna Stevena a dceru Lesley. V roce 1975 se znovu oženil a společně se svou druhou ženou Brendou se odstěhovali do Španělska, kde v roce 2010 i zemřel. S Brendou i Stevem jsem se spřátelil a dodnes jsme v kontaktu. Za veškeré obrazové materiály děkuji právě jim.
Tento příběh je jedním z mnoha. Stal se součástí válečné expozice, která se nachází v muzeu obce Česká Ves. Muzeum je otvřené od 6. května každou sobotu od 13-17 hodin. Vstupné je dobrovolné. Válečná expozice obsahuje informace z mého jedenáctiletého hledání v archivech, internetu i v terénu. Jesenickem prošlo za války okolo 6000 válečných zajatců ze všech koutů světa. Dnes jsem v kontaktu s rodinami těchto zajatců z Ruska, Francie, Kazachstánu, Anglie a Nového Zélandu.
