Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Maurice Boussuge - příběh válečného zajatce

16. 04. 2017 21:15:09
Jednou mezi námi vypukla velká hádka, vrazil do místnosti jako blázen, povalil mě na zem a bajonet držel u mého krku. Dodnes si vybavuji jeho nenávistný pohled a zrzavé vlasy. Myslel jsem, že přichází má poslední hodinka.

Příběh francouzského válečného zajatce Maurice Boussugeho

Pracovní umístění:
od 21. června do 23. října 1941 statek Hermanna Bemerta - Thomasdorf, Domašov, okres Jeseník, Olomoucký kraj,
od 24. října do 10. ledna 1942 statek Wilhelma Jögera - Adelsdorf, Adolfovice, okres Jeseník, Olomoucký kraj,
od 11. ledna 1942 do 17. dubna 1943 statek Josepha Göttlicha v Adolfovicích
od18. dubna 1943 do ? statek Ernesta Grögera v Adolfovicích

Na statku pracoval během dne. Každý večer se vracel spát na velitelství v Jeseníku.

Život v pracovním táboře -Kdo 207 v Adolfovicích

„Byli jsme ubytováni v Jeseníku v dřevěných barácích a v noci nás hlídali. Několik desítek lidí pracovalo na statcích. Jednou z našich hlavních činností bylo sehnat jídlo, něco pocházelo z balíků, také jsme kradli každý dle svých možností. Kradl jsem vejce, máslo a další potraviny. Občas jsem schoval slepici pod vojenský plášť. Statkářka či stará paní samozřejmě zjistila, že slepice zmizela, já jsem se však tvářil, že nic nevím. Byl jsem velmi opatrný a dával si pozor, aby po mně nezůstalo peří od slepice. Zahrabal jsem ho do hlíny na poli. Ostatní pytlačili a chytali do pastí ptáky. Další zase štípli maso u řezníka, když zabíjel hovězí. Jednou se nám podařilo sehnat zajíce. Často jsem se staral o přípravu jídla. Ještě dnes si vzpomínám, jak německá hlídka procházela okolo našeho baráku, zastavila se před oknem a řekla: „To voní!“ Olizovali se, neboť také nedostávali mnoho jídla, stejně jako my jen polévku a brambory.

Životní podmínky v táboře odhalovaly lidské charaktery. Někteří nikdy nedostali žádný balík, a tak byli vděčni za štědrost jiných. Jiní balíky dostávali, ale nikdy se nepodělili. Další nepřinesli nikdy nic, ale chtěli dostávat ze společného. Býval jsem u rozdělování a tyto lidi jsem nepodělil. Hádky byly časté a hlasité. I tak však bývala nálada dobrá, situace si vyžadovala solidaritu. Němci nám dávali číst „Echo“ z Nancy, kolaborantské noviny nebo nás nechali poslouchat Rádio Stuttgart, kde řádil Ferdonnet. Byli jsme odříznuti od světa a nevěděli jsme, co se děje u nás či jinde v Evropě, neboť dopisy byly cenzurovány.

Několik dozorců nás hlídalo. Jeden z nich byl opravdový sprosťák. Jednou mezi námi vypukla velká hádka, vrazil do místnosti jako blázen, povalil mě na zem a bajonet držel u mého krku. Dodnes si vybavuji jeho nenávistný pohled a zrzavé vlasy. Myslel jsem, že přichází má poslední hodinka. Za sebou jsem ucítil něco pevného, uchopil jsem to, připraven se bránit. Přestal na mě útočit a odešel. Říkal jsem si, že pokud někdy nastane možnost mu vše vrátit, bude to pro nás svátek.

Avšak našli se mezi nimi i dozorci s lidskou tváří. Jeden pocházel z Mnichova. Ztratil ženu a děti během bombardování města. Osvobození se blížilo, domlouvali jsme podrobnosti útěku. Sehnali jsme mu civilní oblečení. Věděli jsme, že situace bude chaotická, poradili jsme mu, aby šel po cestě s nějakou ženou, což bude vypadat, že tvoří pár.

Ve Frývaldově byli i Britové. Část z nich pracovala ve fabrice. Pochodovali vždy v řadě. My Francouzi jsme se přemisťovali velmi chaoticky. Rovněž zde byli i Maďaři, kteří s nikým nekomunikovali. A žilo zde i pár Rusů.

Abychom se zbavili blech a jiných parazitů, pravidelně nám dávali naše oblečení vyprat.

Byl to příjemný pocit, když jsme si oblékli čistý oděv. Uniforma z roku 1940 tvořila základ našeho oblečení. Spravované kalhoty a ostatní zvláštní, až bizarní části, které jsme museli nosit.

Po večerech a v neděli jsme hrávali karty. Někteří zpívali, jeden z nás stepoval. Naučil jsem se hrát bridž. V zimě jsme měli někdy povoleno bruslit na zamrzlém rybníku nebo sjíždět svah na dřevěných lyžích. Vše potřebné nám zapůjčili Němci. Neustále jsme nedočkavě čekali na dopisy a balíky, seznam doručených zásilek jsem zapisoval do zápisníku, který se mi podařilo zachránit. Na konci našeho zajetí jsme dostávali čím dál méně zpráv z domova.

Náš život může působit idylickým dojmem, ale vše bylo precizně zorganizováno a pod kontrolou. Byli jsme neustále hlídáni. Smůlu měli ti, kteří se nechovali dle pravidel, nechtěli pracovat nebo se pokusili o útěk. Byli internováni v táboře Rawa-Ruska nebo v Graudenz. Jen při vyslovení těchto dvou míst nám bylo zima a zle, neboť podmínky zde byly doslova nelidské. Jeden zachráněný z Rawa-Ruska nám vyprávěl, v čem žili. Vyprávěl nám příběh zajatého Francouze, který nás velmi dojal. Tento muž přicházel k táboru zcela dehydratován uprostřed parného léta, byl tak zoufalý, že se nechal zastřelit hlídkou ze strážní věže, když se snažil napít z potoka, který byl vedle tábora.

Z chování Němců jsme velmi dobře vnímali, kdo z nich je nacista z přesvědčení. Soused Göttlichových měl ihned viníka, když se něco stalo. Za všechno mohli židé.

Byli jsme očkováni proti některým nemocem. Doktor, který nás očkoval, měl škodolibou radost, když nám mohl způsobit bolest vpichem na hrudi. Jednou jsem potřeboval zubaře. Poslali mě za zubařem, který si užíval mučení. Nejdříve mi vytrhl zuby bez injekce a pak mi vytrhal i zdravé zuby. Již nikdy jsem jeho pomoc nevyhledal.

Život zajatce

Na statku žila vdaná žena se svým tchánem a tchýní, manžel byl mobilizován. Oslovoval jsem ji „statkářko“, neboť ona a její manžel byli statkáři. Jeho otec byl skoro slepý a nemohl již pracovat. Tyto dvě ženy musely zvládnout všechnu práci. Švagr jim pomáhal, ale přesto potřebovali výpomoc, jak se dnes říká.
Statek nebyl velký: pěstovali obilí a brambory, měli několik krav, prasat, nějakou drůbež.

Měl jsem na starost pole a louky: obdělávání půdy, setí, sečení a sklizeň. Na podzim a v zimě jsem svážel dřevo z lesa, který patřil ke statku. Kdyby se dospívající členové rodiny starali o krávy, ovce či úrodu na zahradě, nikdy bych nedělal hlavní zemědělské činnosti.Vysvětlili mi, že všechno řídí staří rodiče, statkářka a švagr. Především jsem se naučil pracovat s koněm, stali se z nás dobří kamarádi.

Na počátku mého pobytu u Göttlichových se ráno opakovala stejná situace. Stará statkářka mě pozdravila „Heil Hitler“ a udělala patřičné gesto. Neodpovídal jsem. Po několika dnech se mě zeptala, proč nezdravím. Vysvětlil jsem jí, že nejsem Němec a nebude takto zdravit. Jsem zajatec zadržen na základě dohody, podepsané v Ženevě. Od tohoto dne jsme se vždy pozdravili „Gut Morgen“. Mohl jsem si ráno vypít kávu, zvláště v zimě jsem to ocenil, neboť jsem chodil pěšky ve sněhu z Frývaldova.
Jak čas ubíhal, postupně jsem si zvykal na svou novou roli – zemědělce.

V zimě jsem pracoval v lese s koněm a stahoval dříví na statek. Práci mi zadával švagr nebo soused. Bylo to velmi náročné, zima, mráz, velké množství sněhu, koně se častokrát bořili do půlky těla do sněhu. Práce byla nebezpečná, museli jsme být opatrní. Když jsme se vraceli domů, byl jsem vždy velmi promočený, dlouhý vojenský plášť, který jsem musel nosit, nasákl velmi rychle. Sehnali mi však jiné boty na práci. V poledne jsem si mohl věci nechat usušit.

Obědval jsem se všemi členy rodiny společně. Po nějakou dobu pracovali na statku ruský zajatec a mladý Polák. Nejedli s námi. Vycítil jsem, že Slované nebyli vyhledáváni.

Je pravda, že ruský zajatec byl tak trochu „omezený“. Velkým problémem byla jazyková

bariéra. Byl o něco starší než já a navíc hulvát. Míval jsem cigarety, které mi přišly v balíku. Když jsem si je nehlídal, sebral mi je, aniž by se zeptal. Někdy jsme si vyměnili náš tabák. Pochopil jsem, proč mu tolik chutnaly mé cigarety. Cigarety si balil sám do ústřižků z novin, dával si tam nekvalitní tabák, a když si zapálil, vypadalo to, jako by se rozsvítila lucerna.



Jindy mě zase poprosila statkářka, abych mu ukázal, jak se vyklízí hnůj u krav ve chlévě. Ruský zajatec nepoužil ani lopatu ani vidle, hnůj nabíral rukama a pak si ruce neumyl.

Druhý zajatecký kamarád byl Polák a jmenoval se Milec. Pracovali jsme spolu od ledna 1943 do února 1944. Byl velmi neposlušný, neukázněný někdy až nesnesitelný i ke mně. Starý statkář často jedl cibuli. Už skoro neviděl, cibuli před něj položili na stůl vždy na stejné místo. Oloupal si ji a nakrájel. Milec prošel okolo stolu a zamíchal slupky s kousky cibule. Starý pán s velkou radostí vkládal do úst kousky něčeho a Milec se škodolibě smál. Někdy mi musel pomáhat, ale bylo velmi těžké ho přinutit k práci. Nenaléhal jsem, ale občas jsme se pohádali. Jednou jsme se pohádali více než obvykle. Uchopil vidle a chtěl mě s nimi nabrat. Bránil jsem se, popadl jsem bič a chtěl mu pomyslný zákeřný útok vrátit. Naštěstí se zastavil. Jindy ho napadlo vymočit se do žíní koňského ocasu. Kůň nebyl zlý, hlídal jsem ho. Neposlouchal, cítil, že se něco děje, kopal okolo sebe dosti ostře.

Milec se kopnutí vyhnul. Se sousedovým synem Paulem dělali pořád nějaké vylomeniny. Uměl být šarmantní a sympatický a zároveň záludný a zrádný. Jeho pobyt byl na statku ukončen. Statkáři se rozhodli zbavit se ho a podali hlášení na policejní stanici. Jednoho rána si pro něj přišel četník, ale Milec se nechtěl nechat sebrat. Utíkal po dvoře, četník se ho snažil zadržet. Už však nebyl nejmladší, a tak při běhu několikrát upadl. Nakonec byl úspěšný. Neustále vidím, jak četník vytahuje dýku z pouzdra a vyhrožuje mu. V té chvíli jsem myslel, že ho zabije. Milec byl odveden a nevím, co se s ním stalo. Milec byl zkrátka takový, ale jeho chování bylo důkazem hlubokého nepřátelství mezi Němci a Poláky.

Naštěstí mi Göttlichovi velmi důvěřovali. Chodil jsem do vesnice, jak jsem potřeboval, i do lesa či na pole, neustále vybaven klíčem od statku (viz fotografie – album Dokumenty). Na podzim jsem se staral o svážení dřeva z lesa na topení pro starší spoluobčany. Většinou byli ke mně velmi vstřícní, dostal jsem kávu a někdy i koláč. Nechce se ani věřit, že jsem nebyl hlídaný, když jsem měl označení Kr Gef. Jako důkaz vám uvedu tuto anekdotu.

Jednou v létě navečer jsem se vracel z pole s koněm a vozem. Na cestě jsem dohnal dceru starosty, která si ihned naskočila do vozu. Byla přibližně stejného věku jako já. Povídali jsme si a smáli se po celou dobu, co jsme projížděli vesnicí. Nazítří jsem byl pozván na půldenní výslech na četnickou stanici, aby zjistili, co jsem měl v úmyslu. Propustili mě bez problémů, když jsem jim sdělil, že to nebylo poprvé, kdy jsem komunikoval s místními obyvateli. Četník byl nacista, vždy oblečen v uniformě s hákovým křížem.

Göttlichovi chtěli, abych respektoval způsob práce na statku a v době sušení sena a sklizně pracoval i v neděli. Neustále jsem odmítal a poukazoval na dohodu z Ženevy. Starý pán se mě snažil přesvědčit a několikrát mě zavedl na pole, abych pochopil, jak to chodí. Sklonil se, nabral hlínu do rukou, pak se hmatem ujistil, zda obilí již povyrostlo. Jednou v období sušení sena chtěl sám řídit povoz s vozem plným sena. Koně nezvládl a vůz se převrhl. Vůz i seno jsem nechal na místě, neboť následovala neděle. Bylo z toho drama, ale neustoupil jsem. V pondělí jsem se plně věnoval odvozu sena na statek.

Zajistit obživu během této doby bylo důležité i pro Němce. I když si na statku hodně produktů zajistili sami, museli odvádět dávky ze všeho, co vypěstovali. Z tohoto důvodu stará paní využila všech možností, jak zužitkovat a zajistit potraviny na pozdější dobu. Sbírala mléko a stloukala z něj máslo. Velmi kontrolovala výši odvedených dávek vepřového masa. Jednou, byla to doba možná více obtížná než kterákoli jiná, nám stará paní položila na stůl pokrm z králičího masa.

Během pojídání jsem získal dojem, že kosti nevypadaly jako od králíka. Ptali se mě, zda mi chutná, ale více mi nesdělili. Za několik dnů poté jsem objevil kůži kočky. Jedli jsme kočku! Sledoval jsem i slepice v jejich kurníku. Stará paní měla dobrý sluch, jakmile uslyšela kvokání, ihned se vydala směrem ke slepicím. Dávali jsme si závody, kdo dříve vajíčko najde. Pokud jsem byl první, ihned jsem ho zbaštil, skořápky jsem zahrabal do hlíny, když jsem šel na pole. Jindy jsem vejce donesl na velitelství kamarádům.

V roce 1943 nebo 1944 se Josef Göttlich vrátil domů. Bojoval v bitvě u Stalingradu, kde byl zraněn a měl amputovanou jednu nohu. Měl protézu. Jednou, když jsem oral, doprovodil mě.

Předal jsem mu koňské spřežení. On však upadl jednou, podruhé, potřetí, jeho protéza se bořila do měkké hlíny. Přestal, posadil se na svah a hořce plakal, neboť si uvědomil, že už nebude moci pracovat.

Osvobození a návrat do Francie

Z Frývaldova jsme byli evakuováni 7. května, neboť se blížili Rusové. Göttlichovi mě žádali, abych zůstal a chránil je. Vysvětlil jsem jim, že toužím po návratu domů po tolika letech ukradené svobody a volnosti. Myslím si, že se obávali budoucnosti, když mě viděli odcházet.

Ihned jsme odjeli do neznáma. Dostali jsme se do stejného postavení s uprchlíky.“

Za tento příběh vděčím jeho synovi Alainovi. Velké díky patří pané Evě Bubíkové za překlad.

Tento příběh je jedním z mnoha. Stal se součástí válečné expozice, která se nachází v muzeu obce Česká Ves. Muzeum je otvřené od 6. května každou sobotu od 13-17 hodin. Vstupné je dobrovolné. Válečná expozice obsahuje informace z mého jedenáctiletého hledání v archivech, internetu i v terénu. Jesenickem prošlo za války okolo 6000 válečných zajatců ze všech koutů světa. Dnes jsem v kontaktu s rodinami těchto zajatců z Ruska, Francie, Kazachstánu, Anglie a Nového Zélandu.

Autor: Roman Janas | neděle 16.4.2017 21:15 | karma článku: 19.64 | přečteno: 578x

Další články blogera

Roman Janas

Pomozte šířit příběhy válečných zajatců

Vážení přátelé, známí i neznámí, dovolte mi vás poprosit o vaši pomoc. V loňském roce to nevyšlo, i přesto se mi povedlo válečnou expozici, za pomoci mnoha hodin práce a drobných sponzorů, uvést do fungujícího stavu.

22.9.2017 v 19:48 | Karma článku: 6.61 | Přečteno: 137 | Diskuse

Roman Janas

Koho budu volit

Myslím si, že jsem ve věku, kdy už můžu částečně hodnotit. A není to moc příjemné. Jako dítě jsem si myslel, že jsem nesmrtelný a opravdu se cítil bezpečně. Bohužel to už teď říct nemohu.

18.9.2017 v 23:38 | Karma článku: 30.55 | Přečteno: 977 | Diskuse

Roman Janas

Panychida za válečné zajatce a návštěva válečné expozice v České Vsi

Dlouho očekávaná akce k 72. výročí od konce druhé světové války. Necelá šedesátka účastníků se přišla poklonit padlým válečným zajatcům na lesní hřbitov Borek v Domašově.

14.5.2017 v 9:40 | Karma článku: 9.57 | Přečteno: 182 | Diskuse

Roman Janas

Pietní akt (panychida) za válečné zajatce z Jesenicka a návštěva muzea v České Vsi

Dovoluji si Vás pozvat jménem spolku Kostelík v horách na sobotu 13. května 2017, kdy si budeme na Jesenicku připomínat 72. výročí od konce 2. světové války.

29.4.2017 v 16:45 | Karma článku: 4.89 | Přečteno: 134 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Zaplatili byste kávu navíc?

Vešli jsme do kavárny, objednali si a sedli ke stolu. Po nás přišli dva lidé a objednali si také. „Pět káv prosím, dvě pro nás a tři navíc.“ Zaplatili pět káv, vypili své dvě a odešli.

21.11.2017 v 6:00 | Karma článku: 6.68 | Přečteno: 107 |

Roman Potoczný

Já, Kajínek Superstar

Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Každou neděli prolamuje Jiří Kajínek na televizní obrazovce stanice Prima další tabu. Neskrývá se, nestrká hlavu do písku, ale hrdě popisuje svůj příběh a buduje svou vlastní legendu.

20.11.2017 v 23:13 | Karma článku: 18.56 | Přečteno: 505 | Diskuse

Karel Sýkora

Dalimil Staněk – Povoláni Bohem k velikosti

Olomoucký sbor Církve bratrské je různorodá skupina křesťanů. Společně se křesťané v tomto sboru zavázali následovat Pána Ježíše Krista, a to láskou a pomocí všem bližním, a sdílením dobré zprávy Evangelia.

20.11.2017 v 7:53 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 |

Karel Sýkora

Adam Mackerle – Všeobecný úvod do Písma svatého

Tato kniha je určena čtenářům, pro které Bible není něčím zcela novým, kteří ji již měli v rukou, četli v ní a začali si klást otázky, které při četbě Bible časem zákonitě vyvstanou: Kde se bere text knih Starého a Nového zákona?

19.11.2017 v 18:38 | Karma článku: 5.57 | Přečteno: 112 |

Jaroslav Čejka

Pětatřicátníci, hoši jako květ!

Jméno nejčtenějšího českého básníka Jiřího Žáčka zná kdekdo. Ale už málokdo ví, že patří do básnické generace "pětatřicátníků", která byla po roce 1989 sametově zadupaná do země. Především kritiky, kteří na ni dřív pěli chválu.

19.11.2017 v 10:54 | Karma článku: 22.19 | Přečteno: 477 |
Počet článků 21 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 843

Před jedenácti lety jsem začal s pátráním po osudech válečných zajatců, kteří prošli pracovními komandy na Jesenicku. Více než 130 jich zde zemřelo nebo bylo zastřeleno.

V květnu roku 2016 jsem v muzeu v České Vsi založil válečnou expozici, které se věnuji dodnes.

Muzeum můžete navštívit zde:



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.