Pracovali jsme ponejvíc při stavbě silnic nebo v kamenolomech. Snažili jsme se ze všech sil vydržet, protože jsme poznali, že ten, kdo odpadne při práci vysílením, propadne životem navždy.
Ivan Makejev se narodil v roce 1912 ve vesnici v provincii Sachkovichi Černigov (nyní - region Brjansk). Rodina měla 10 dětí, 5 chlapců a 5 dívek. Jedna z nich - Tatiana byla babičkou Natalie Ovčinikové, která mi poskytla tyto informace. Kromě Ivana i jeho dva mladší bratři byli zabiti během druhé světové války, v roce 1943 Philip a Andrew v roce 1944.
Rodina pracovala v zemědělství. Ivan byl také farmář.
V roce 1937 si vzal Evženii, dívku ze sousední vesnice. V roce 1939 se jim narodila dcera Světlana.
22.června 1941 Německo napadlo Sovětský svaz. Ivan narukoval 26.června 1941 do Rudé armády.
Rodina ztratila kontakt s Ivanem v pozdním létě. Žádné informace nepřišly ani v průběhu války. Co víc, čekala desítky let. Až teprve po 60 letech, po digitalizaci archivů ministerstva obrany, po vytvoření databanky na obd-memorial.ru bylo potvrzeno, že byl zabit během Velké vlastenecké války 1941-1945.
V prvních měsících války Rudá armáda ustupovala, ztrácela města a obce. Mnoho armádních jednotek i okolí se dostalo do zajetí. Ivan Makejev byl zajat 3.9.1941 v okolí Bryansku. Poté se dostal do zajateckého tábora Stalag VIII-F (318) v dnešních Lambinowicích.. Jeho táborové číslo bylo 18382.
Do pracovního komanda R 12 Rejvíz se dostal 18.11.1941. Podmínky v táboře v jeho začátcích byly hrozivé. Ivan umírá ani ne měsíc po příchodu 12.12.1941.
Na tento tábor R-12 vzpomíná i další ruský zajatec F. V. Lučuk, který v roce 1963 na tehdejší MěNV ve Vrbně pod Pradědem napsal tento dopis:
„ Byl jsem zajat v prvních dnech války s Polskem. Spolu s jinými jsme byli dnem i nocí hnáni do Německa, kde jsme v krátké době vystřídali několik koncentračních táborů. Vykonávali jsme různé práce a naši dozorci nás nijak nešetřili. Pracovali jsme ponejvíc při stavbě silnic nebo v kamenolomech. Snažili jsme se ze všech sil vydržet, protože jsme poznali, že ten, kdo odpadne při práci vysílením, propadne životem navždy.
Po dvou letech jsme byli převezeni do malého tábora uprostřed lesů, kde jsme za velmi těžkých podmínek káceli stromy a budovali silnice v lese. Vstávali jsme za tmy a za tmy se vraceli zpět. Měli jsme jen chatrné oblečení a na nohou dřeváky. V zimě jsme se balili do kusů pytlovin. Promoklé šaty nám ani přes noc nestačily uschnout, ale my jsme se neodvažovali zůstávat doma, protože bychom nedostali i tak malý příděl potravin. Nejhůře nám bývalo v zimě, kdy tábor byl oddělen od světa, přísun potravin vázl a mnozí kamarádi podlehli zhoubným nemocem. Naše prořídlé řady byly občas doplňovány z hlavního zajateckého tábora v Landsdorfu (od Rejvízu po hlavní cestě asi 8 km k Mikulovicím). Občas se některý z nově příchozích zajatců pokusil o útěk, ale byl chycen a zastřelen. Když se ke konci války změnila situace na frontě v neprospěch Německa, začali se k nám dozorci poněkud lépe chovat. Některé z nás dokonce poslali pracovat na usedlosti v okolí nebo na pilu nedaleko tábora. Mě přidělili do Karlovic u Vrbna. Tam jsem se měl o něco lépe. Čeští, a často i němečtí dělníci nám podstrkovali jídlo a dávali nám informace o situaci na frontě.
Porážky fašizmu jsem se dočkal i já, i když s podlomeným zdravím. Po válce jsem se setkal s manželkou a dvěma syny. Nyní jen vzpomínám na všechna utrpení, která nám způsobila fašistická tyranie a s úctou se klaním před památkou těch, kteří zůstali na různých místech Evropy i ve vašich krásných lesích. Nedej bože, aby znovu povstal nový nepřítel k dalšímu válčení a zotročování národů.“
