Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Chtěl jsem žít

7. 12. 2008 23:59:52
Nebyl čas přemýšlet. Chtěl jsem žít, a proto jsem dlouhými, téměř klokaními skoky uháněl dolů k řece do bezpečí. Hlavu mi skrápěl pot a na rukou a nohou se mi objevily krvavé škrábance od malin a ostružin, kterými jsem si krátil cestu.
Sykal jsem bolestí, když jsem v jednu chvíli zakopnul o mohutný kořen dubu. Kolenem jsem narazil na kámen, který si jen tak vyčníval ze země. Za mnou byly slyšet tolik známé hlasy, dříve přátelské. Nyní však vražedné a nahánějící hrůzu a děs. Začal jsem se rychle přibližovat k záchodové budce, kterou tu kdosi z blízkých zahrádkářů používá. Podle toho taky náležitě vypadala. Teď to byla moje poslední naděje.
Krajinou se znovu draly ven zlověstné hlasy, ba co víc, ozval se zvuk několika píšťalek. Ty byly snad ještě horší. Ty předznamenávaly, že moji pronásledovatelé zachytili stopu. Byl jsem už slabý a nevěděl kudy kam. Ukryl jsem se do záchodové budky, do jediného místa, kam se dalo schovat. Jenomže o čem vím já, o tom vědí určitě i oni. Větracím okýnkem jsem sledoval jejich počínání. Skupinku vedl, s klackem v ruce, můj bývalý spolužák Hanz. Další tři kluci a dvě dívky pročesávali okolí. Ti byli z vedlejší třídy. Nám všem nebylo více než dvanáct let. Hrůzou se mi potily ruce a z čela mi teklo jako z vodopádu. Vtom jsem spatřil, že kráčí mým směrem. Odbíjely poslední minuty mého života.
"Podíváme se tady," zaslechl jsem zvenčí.
"Určitě tam bude," řekla jedna z dívek.
"Ostatní hlídejte, kdyby náhodou chtěl uprchnout," jistil se můj bývalý kamarád.
Nepochopil jsem, proč dokázal být tak zlý? Jak mohl všechno zapomenout. Jaká síla dokáže člověka tak rychle změnit. Co je to za nenávist, která se šíří čím dál víc, až k odevzdání a usmrcení jednoho mladého života.
Dveře se naráz prudce otevřely. V první chvíli prostoupilo okolím podivné a nekonečné ticho. Náhle ho vystřídal úžas a zklamání.
"Tady není," řekl Hanz a zklamaně se podíval na ostatní.
"Tomu nevěřím," ozval se kdosi s povzdálí a nahlédl dovnitř.
"Kde ta židovská svině jenom je?" lámal si hlavu Hanz a s nechutí přibouchl dveře záchodu.
Úlevou mi spadl kámen ze srdce. Seděl jsem v té zatuchlé smrdící budce přímo uprostřed hnijících zbytků výkalů. Nemohl jsem se skoro ani pohnout, věděl jsem, že oni jsou stále nahoře, blízko na to, aby šlo něco uslyšet. Hlavou se mi honilo tisíce různých myšlenek, tisíce různých nápadů jak z toho ven. Jenže všechny jsem musel zavrhnout již v samém začátku. Jak já jediný mohl změnit svět, když těch zvířat přibývá každým dnem stovky. Pasovaly se do role nadlidí.Proti tomu jsme my, odpad společnosti, nemohli nic namítat. Kdo jim dal právo léčit nás, převychovávat, když jsme moc dobře věděli, že míříme do záhuby. Nohy se mi již podlamovaly tíhou i únavou zároveň. Už jsem neměl dál sílu stát. Sednul jsem si. Stal jsem se součástí hnijících výkalů. Stal jsem se výkalem. Výkalem společnosti, jenž neměla pro nás pochopení. Nebyl jsem nic, jen nula, která se podle nich už nulou narodila. Nula, která jednou zahyne rukou nadlidí. Šramot venku nahoře pomalu ustával. Možná byl nejvyšší čas vyškrábat se nahoru a zkontrolovat okolí. Dalo mi to velkou práci a sebralo zbytek sil než jsem se vyškrábal skrz záchodové prkýnko ven. Byl jsem špinavý a smradlavý. Potupen a naštvaný zároveň. Proč jsem tady zůstal jenom sám? Proč jsi mě táto jenom vyhodil z toho konvoje, o kterém jsi říkal, že nás veze na smrt? Kam se jen poděla moje maminka, když jsem se ráno probudil? Proč jsi mě jen na poslední chvíli zachránil, když sami jste ani nevím kde???
Dále jsem pozoroval přes okýnko dění v okolí. Všiml jsem si, že se k nim kdosi přidal. Mohl to být kluk starý asi tak kolem dvaceti let. Od vidění jsem ho jistojistě znal, ale na jméno jsem si nemohl vzpomenout. Snad jen, že jsem ho vzdával ve škole, pomáhat školníkovi. Teď měl na sobě zelený mundůr a na rukávech podivné znaky, kterých poslední dobou ve městě hodně přibývalo. Slabě jsem zaslechl i rozhovor, který mezi sebou s Hanzem vedli.
"Proč jste pískali?" ptal se ten kluk.
"Honili jsme jednoho židáka. Už jsme mu byli na stopě, jenže se mu podařilo nějak uprchnout. Ztratili jsme stopu," odpověděl Hanz.
"To si říkáte pravá německá mládež, když nedokážete chytit obyčejného psa?" zeptal se zlostně.
Ostatní neměli slov na to, aby odpověděli a odporovali. Co se to však náhle dělo, pomalými kroky kráčel ke mně. Rychle jsem zpátky sklouznul dolů.Zpátky jsem byl ponořen do výkalů. Opřel jsem se rukama o stěny, abych aspoň trošku udržel rovnováhu. Věděl jsem, že se co nevidět otevřou dveře. Ty se otevřely a on vstoupil dovnitř.
"Fuj, to je smrad," zaklel.Rozepnul si gatě a začal močit. Pár kapek jsem schytal na záda. Potichu jsem vzlykal. Přál jsem si, aby to všechno bylo už za mnou. Když skončil a vyšel ven, zaslechl jsem jen pár slov Hanze.
"Tam, ale bylo čisto. Nikde nebylo našlapáno."
Byl jsem prozrazen. Příliš brzy jsem vyšel ven a prozradil se svými špinavými stopami. Dveře se prudce rozletěly a dovnitř vešel Hanz s tím novým klukem.S odporem nahlédli dovnitř záchodu a naše pohledy se spojily.Začali se hlasitě smát.
"Pojďte se podívat na to prase," zavolal Hanz na ostatní. Častovali mě spousty peprnými nadávkami. Začali po mně plivat. To vše nebylo však nic proti tomu, co se dělo potom. Byl jsem na pokraji sil, šílenství a děsu. Domluvili se a najednou se všem chtělo močit.Až vykonali svou ostudnou potřebu nařídili mi, abych vylezl. Chytili mě za vlasy, to bylo jediné suché místo na mém těle a táhli mě ven. Schytal jsem pár ran pěstí, kopanců a úderů klackem.
"Co s ním uděláme?" zeptal se Hanz.
"To, co se všemi," odpověděl ten starší zhnuseně a plivl na mě. Nemělo smysl se utírat, natožpak vůbec vzdorovat. Byl jsem už zesláblý a rozmlácený. Jich bylo daleko víc a jeden byl horší než druhý. Cokoli jsem provedl, tak se mi třikrát vrátilo. Krátce předtím, než jsem omdlel, zaslechl jsem v jejich rozhovoru něco o gestapu. To byl můj konec.
Probral jsem se v místnosti s malým okýnkem, které však bylo přebarveno černou barvou. Až na menší kulatý stůj a dvě židle tu nic jiného nebylo. Jen holé stěny. Matně jsem rozpoznal v okně pavouka, který si spřádal své sítě. Chtěl bych být v jeho kůži. Být vlastním pánem svého těla. To by byl sen. Poznal jsem, že je to budova úřadu. Právě do této místnosti jsem chodil s otcem podepisovat různé faktury a objednávky, kterých měl ve spojitosti s obchodem dost a dost.
Cvakl zámek a dveře se otevřely. Společně se skřípotem dveří do místnosti vstoupil muž v tmavé uniformě. Nebyla to ani tak uniforma, jako tmavě, lesklý dlouhý kabát. Bylo znát, že je rozčílený, chtěl vědět, jak jsem se dostal z náklaďáku ven. Řekl jsem vše přesně tak, jak se to stalo. Jak mě otec vyhodil s auta v zatáčce ve chvíli, když kolona jedoucí za námi byla v zákrytu za zatáčkou. Dopadl jsem měkce do trávy hned u cesty. Lehl jsem si, skrčil hlavu a čekal, co se bude dít. Když kolona projela, vydal jsem se zpátky. Pár dnů jsem se ukrýval v lese, když jsem se vydal na obhlídku vesnice, narazili na mě.
Když jsem tak o všem vyprávěl, zaslechl jsem z vedlejší místnosti velký rámus a rozzlobené hlasy, vrzání židlí z neustálého posunování a tupé rány, které zřejmě dopadaly na dalšího nevinného člověka. Bolestí jsem zasténal, když rákoska dopadla na mé rameno. Moc jsem se zaposlouchal a přestal odpovídat. To se vůbec nelíbilo mému vězniteli.
"Co si myslíš, že děláš?" zařval na mě."Už se s tebou nebudu mazlit. Mazej tam, kde jsi měl být už dávno."
Třikrát zabouchal rákoskou na dveře, odkud se vřítili dva vojáci a násilím mě odvlekli pryč.
A tak jsem se znovu ocitl na korbě nákladního auta. Bylo plné žen a dětí. Všichni včetně mě jsme měli na prsou znak, který jim tolik vadil.
"Ty jsi ten, kterému se podařilo už jednou uprchnout?" zeptala se mě jedna z maminek, která v náručí chovala dvě děti.
Kývnul jsem na souhlas. Co z toho, že se mi podařilo utéct, když mě stejně kvůli udavačům znovu chytili? Nemělo cenu vzdorovat, neboť zrada přišla z naších řad. Od nás samotných.
"Slyšela jste, že partyzáni pronikají stále další a další výpady přes hranice?" zeptala se paní Bohmová své sousedky.
"Ano, bojím se však, že pro nás je příliš pozdě. Nám už nikdo nepomůže." Rozplakala se paní Marková a stiskla své tři děti tak silně, že málem přestaly dýchat. Dál se bavily, když se jedna z žen, která seděla na samém konci vozu rozhodla, že zachrání své dítě. Odhrnula plachtu, uchopila svou osmiletou holčičku a vyhodila ji do trávy.
"Neee!" křičeli všichni. Bylo už pozdě, holčičky si však všimli vojáci. Hlídka, která jela, co by kamenem dohodil od našeho vozu, začala střílet a nebohou holčičku zasáhli. Ve voze nastalo šílenství. Maminka, která dítě vyhodila, si raději sáhla na život.Skočila přímo pod kola projíždějícího motocyklu. Posádka stačila jen párkrát vystřelit. Ženu však zachytili tak nešťastně, že se sami nabourali. Leželi jsme všichni na podlaze.Když střelba ustala, chtěli jsme se postavit.V tu chvíli se ozvala ohlušující rána, která pocházela odněkud ze předu.Následovala série dalších výbuchů.Leželi jsme jako přikovaní, prostupoval námi nevyslovitelný strach.Ženy statečně držely své děti, které tiše pofňukávaly.
Teď se nic nedělo, bylo zlovolné ticho. Ticho před bouří.
"Už je to tady!"vykřikla některá z žen, když se kdosi pokoušel zvenčí odhrnout plachtu. Dovnitř nakoukl muž:"Jste volní."
Byli to partyzáni. Jak nádherně to slovo znělo. Byl jsem skutečně navždy volný.
Autor: Roman Janas | neděle 7.12.2008 23:59 | karma článku: 8.19 | přečteno: 729x

Další články blogera

Roman Janas

Pomozte šířit příběhy válečných zajatců

Vážení přátelé, známí i neznámí, dovolte mi vás poprosit o vaši pomoc. V loňském roce to nevyšlo, i přesto se mi povedlo válečnou expozici, za pomoci mnoha hodin práce a drobných sponzorů, uvést do fungujícího stavu.

22.9.2017 v 19:48 | Karma článku: 6.47 | Přečteno: 123 | Diskuse

Roman Janas

Koho budu volit

Myslím si, že jsem ve věku, kdy už můžu částečně hodnotit. A není to moc příjemné. Jako dítě jsem si myslel, že jsem nesmrtelný a opravdu se cítil bezpečně. Bohužel to už teď říct nemohu.

18.9.2017 v 23:38 | Karma článku: 30.54 | Přečteno: 947 | Diskuse

Roman Janas

Panychida za válečné zajatce a návštěva válečné expozice v České Vsi

Dlouho očekávaná akce k 72. výročí od konce druhé světové války. Necelá šedesátka účastníků se přišla poklonit padlým válečným zajatcům na lesní hřbitov Borek v Domašově.

14.5.2017 v 9:40 | Karma článku: 9.57 | Přečteno: 175 | Diskuse

Roman Janas

Pietní akt (panychida) za válečné zajatce z Jesenicka a návštěva muzea v České Vsi

Dovoluji si Vás pozvat jménem spolku Kostelík v horách na sobotu 13. května 2017, kdy si budeme na Jesenicku připomínat 72. výročí od konce 2. světové války.

29.4.2017 v 16:45 | Karma článku: 4.89 | Přečteno: 130 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Daniel Tomáš

Těžká křivda

Tak jsem si minulý týden zašel na pivko s kamarádem Jardou, se kterým jsem dlouhých devět let navštěvoval základní školu a později i jeden semestr vysoké školy, než mi bylo doporučeno, abych se akademické půdě obloukem vyhýbal...

20.10.2017 v 8:43 | Karma článku: 9.98 | Přečteno: 221 | Diskuse

Dita Jarošová

Říjen v sametu...

Letošní podzim se stal samet doslova hitem, a je vskutku proč! Tak předně- na dotekově vrcholně příjemný a nositelný, nemluvě o nadčasovosti, i baroko na něho pělo ódy. Neptejte se mne na barvy, asi všechny jsou krásné...

19.10.2017 v 21:37 | Karma článku: 4.86 | Přečteno: 90 | Diskuse

Ladislav Marek

Osud

''Dixit autem illi diabolus: Si Filius Dei es, dic lapidi huic ut panis fiat. Et respondit ad illum Jesus: Scriptum est: Quia non in solo pane vivit homo, sed in omni verbo Dei." (Lk 4; 3 - 4)

18.10.2017 v 9:55 | Karma článku: 6.32 | Přečteno: 149 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Jak sis... všiml, ale bylo už pozdě

Miluju rukavičky. Miluju rukavičky na jemné ručce ženy. Miluju doteky rukavičkou. Proč jen se mi líbí zrovna tohle? Jak s tím mám teď žít?

18.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 8.04 | Přečteno: 183 | Diskuse

Bohdan Koverdynský

Americký sen (118)

Příběh na pokračování. Autentické životní osudy české emigrantské rodiny v Československu, Rakousku a USA v období od roku 1976 do současnosti. Kruh se uzavírá. Praha, 21. srpna 2017.

17.10.2017 v 22:07 | Karma článku: 6.72 | Přečteno: 213 | Diskuse
Počet článků 21 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 838

Před jedenácti lety jsem začal s pátráním po osudech válečných zajatců, kteří prošli pracovními komandy na Jesenicku. Více než 130 jich zde zemřelo nebo bylo zastřeleno.

V květnu roku 2016 jsem v muzeu v České Vsi založil válečnou expozici, které se věnuji dodnes.

Muzeum můžete navštívit zde:



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.