Jednoho dne si myslivec
Jarda řekl, že uloví jezevce, který se mu zabydlel v revíru.Již nemohl
dál snášet škody, které mu starý a chytrý jezevec páchal.
Bylo okolo
sedmé hodiny večerní, když se vydal ze svého domečku do lesa.Na sobě
měl maskované kalhoty, triko a svetr.Šel v gumových botách a na rameni
se mu houpala čerstvě vyčištěná kulovnice.Vlasy mu kryla klasická
myslivecká čapka.
"Doufám, že dnes se mi to konečně povede a já ho pořádně nachytám,“zasnil se Jarda.Byl to již jeho pátý pokus.Ty předešlé skončily naprostým nezdarem.Pokaždé byl jezevec chytřejší a myslivce zostudil, neboť jakoby to tušil, byl vždy rychlejší než jeho lovec.
Jarda došel ke svému posedu na kraji lesa, odhrnul halouzky ze starého žebříku a vyšlapal po něm nahoru.Jelikož bylo vlhko, příčky klouzaly.Ne jedenkrát se stalo, že mu podjela noha a on se málem propadl zpátky na zem.Vždy se však dokázal přidržet příček jako klíště.Když překonal nástrahy žebříku, pohodlně se usadil ve své skrýši na lavici.Ta byla velice pohodlná, neboť byla vystlaná kůží divočáka.Kulovnici si přichystal vedle své pravé ruky.
„Cítím v kostech, že dnes se trefím a škodná bude lapena,“přál si tichým hlasem mysliveček.
Nerušen a bez myšlenek tam seděl asi tři hodiny.Na palouk se uprostřed lesa začaly dopadat první měsíční paprsky, které vytvářely podivuhodný obraz světel a stínů.Stejné jako v galerii zrcadel, tam si také člověk není jistý, který obraz je skutečný.
„Kde ten jezevec jenom je?“tázavě se zeptal a dalekohledem zkoumal jezevčí noru, která se nacházela třicet metrů od posedu.
Jenže tou dobou o pár metrů dál si jezevec, který vyšel ze svého úkrytu jinou dírou, všiml odrazu měsíčního světla.Myslivec se rozhlížel dalekohledem a to ho prozradilo.
„Však já na něho vyzraji ,“usmyslel si jezevec.Vrátil se do nory za svoji ženou, která právě opatrovala dvě mláďata.“Nevím, kdy se vrátím, ale nemusíš se obávat,“uklidňoval ženu.“Musím mu dát jednou pro vždy na pamětnou.“
„Dej na sebe velký pozor,“loučila se s manželem.
Chytrý jezevec se pomalu vytratil z nory a zamířil si to rovnou na druhou stranu lesa.
Mezitím už myslivci došla trpělivost a nevydržel déle čekat.Slezl z posedu a pomalou chůzí se přibližoval k jezevčí noře.Jeho chyby využil jezevec.Vyšplhal na posed a uchopil do pysku řemen kulovnice.
„To jsem ho převezl,“zaradoval se a sešplhal zpátky na zem.Ještě předtím však stačil vzít provázek, který byl pověšen na dveřích.
„Ale ne, vždyť já jsem zapomněl na posedu pušku.Já hlava dubová!“lamentoval myslivec.“Kdo nemá v hlavě má v nohách,“pokračoval při výstupu na posed.
K žebříku se nepozorovaně přikradl jezevec, přivázal provázek na nejspodnější příčku a upaloval zpátky.Druhý konec uvázal na velký kámen a čekal na vhodný okamžik.
„Kde mám pušku?“nevěřil udiveně mysliveček a rozhlížel se prázdným posedem.Když si všiml několika malých stop, věděl, kdo ho navštívil, a kdo je tím zlodějem.
„To je okamžik pro mě,“radoval se jezevec.Strčil do kamene a ten se z lehkostí kutálel z kopce.Když se provázek natáhl, žebřík doslova odletěl o několik metrů dál.Mysliveček se ocitl v pasti.
„Ha, ha, ha,“chytl se za břicho jezevec a stál přitom na místě, kde ho mysliveček mohl vidět.
„To jsi ty?“supěl myslivec.
„A kdo jiný,“smál se ještě více.“Kdo jinému jámu kopá sám do ní padá.“
„Nechtěl jsem tě střelit,“zalhal.“Jen jsem se šel podívat, kudy chodí na pole divočáci.“
„Kdyby sis tak nevymýšlel,“pokračoval jezevec přísně.“Pokolikáté už tady na mě číháš, jen se přiznej?“
Myslivec naštvaný z toho, do jaké situace se dostal, přiznal vše, o čem jezevec mluvil.
„Odpusť mi prosím,“žadonil Jarda.“Když mě pustíš, slibuji, že se tady už nikdy více neukážu a tento posed rozeberu.“
Jezevec chvíli přemýšlel:“Dobrá tedy, věřím ti.“
Jarda ulomil ze stromu dlouhou větvičku.Jezevec přinesl pod strom provázek a navlékl jej na již připravenou větvičku.Jarda si postavil žebřík a sestoupil dolů.
Jmenuji se Míša,“představil se jezevec a podal Jardovi pušku.S hrdostí, že přechytračil myslivečka, odkráčel do své nory.Ty se spíše podobaly soustavě hradních chodeb.
Druhého dne ráno skutečně přišel mysliveček do lesa a posed rozebral.Už nikdy více se zde neukázal.Mláďata jezevce Míši spokojeně rostla a po svém otci zdědila chytrost a sílu.
