Zajatecké tábory na Jesenicku (Česká Ves)

Historie zajateckých táborů na Jesenicku se začala psát na jaře devětatřicátého roku. Bylo to způsobeno odchodem práceschopných mužů do německé armády. V tomto roce chybělo Německu 2 000 000 pracovních sil. Nejinak tomu bylo na Jesenicku, kde se v těžké situaci ocitla těžba dřeva a problémy byly i v zemědělství a kamenoprůmyslu.

V dubnu 1939 byl v Javorníku zřízen tábor pro 200 příslušníků říšské pracovní služby. Přepadením a porážkou Polska, získalo Německo bohaté zásoby surovin, ale i lacinou pracovní sílu. Do kaolínových lomů ve Vidnavě přišlo už v listopadu na 60 zajatých Poláků.

Podle toho, jak se vyvíjela situace na frontě, dostávali se na Jesenicko zajatci francouzské, anglické nebo ruské národnosti. Největším táborem na Jesenicku se stal bývalý Theologický seminář ve Vidnavě, kde bylo umístěno na 600 francouzských důstojníků a 100 řadových vojáků. Tábor nesl označení Oflag VIIIG Weidenau.

V krátké době začaly vznikat další a další tábory. Např. v Adolfovicích, Nýznerově, Staré Červené Vodě, Rejvízu, Mikulovicích nebo České Vsi. V prvních třech letech války zde bylo založeno okolo 40 táborů, které byly schopny pojmout na 3000 zajatců. Podle nepotvrzených údajů těmito tábory prošlo na 6000 zajatců + 4000 polských dělníků. Z tohoto počtu bylo asi 2500 Rusů, 2000 Angličanů, 1000 Francouzů a 500 Poláků.

Mezi ty známější tábory, které se zapsaly černým písmem do historie, patřil tábor v Borku(Kiefrich2), v Rudohoří(Vietseifen 3), na Rejvízu a v Mikulovicích. V mikulovickém táboře zahynulo 34 Rudoarmějců, na Rejvízu 22, v Rudohoří 36 a v Borku 18. Většinou tito váleční zajatci umírají na tuberkulósu, střevní katar, zánět pobřišnice, apod. Od jednoho do třech úmrtí si připsala i Česká Ves, Písečná, Stará Červená Voda, Bílá Voda nebo Nýznerov.

Zásadní obrat nastal po porážce Němců u Stalingradu v únoru 1943. Totální mobilizace odváděla do války další německé dělníky. V táborech se množily sabotáže a proto docházelo k častějším přesunům zajatců do jiných táborů. Na jejich místo přicházeli ještě osláblejší zajatci s Kyrgistánu, Tadžikistánu, Turkmenistánu nebo Uzbekistánu. K nim se Němci z rasových důvodů chovali ještě hůře.

Všechny tábory byly přibližně do března 1945 opuštěny před blížící se frontou.

Česká Ves

Zajatecký tábor v České Vsi byl zřízen při továrně Eisenindustrie Böhmischdorf (dnes Řetězárna a.s.). Zajatci byli „ubytování“ a pracovali na dvou místech. Jedni se nacházeli v místech dnešní ho závodu, poblíž byly dřevěné budovy zajištěné plotem s ostnatého drátu. Druzí se nacházeli blízko zatáčky u zrcadla tzv. „pozinkovna“. I zde byli zajatci drženi jako i jinde pod ostnatými dráty.

Tábor vznikl v roce 1942 a trval až do března roku 1945. Měl označení Arb-Kdo (Arbeitskommando) R-557.

Při průměrném ubytování zde pracovalo na 60 zajatců. Celkem táborem v České Vsi prošlo na 240 zajatců ruské, francouzské a anglické národnosti. Z toho jeden ruský zajatec zde zemřel a byl pochován na místním hřbitově, ovšem v matrice zemřelých jej budete hledat marně.

Po nalezení osobní karty v ruském archívu, jsem zjistil toto:

„Ukrajinský zajatec se jmenoval Ivan Konarev. Tento ukrajinec se narodil 1.9.1923 v Charkovské oblasti. Jeho táborové číslo bylo 71170/318. Číslo za lomítkem udává kmenový tábor Stalag VIII F v Lamsdorfu (dnes Lambinowice v Polsku). V soukromém životě byl rolník. V době válečného konfliktu byl vojínem 507 pěšího pluku. Počátkem února 1943 zahájila Rudá armáda ofenzívu, při niž byla osvobozena města Kursk, Charkov a Rostov na Donu. Útok byl zastaven protiofenzívou v druhé polovině února. 15. března německá armáda znovu dobyla město Charkov do svých rukou. A právě někde mezi těmito operacemi byl Ivan Konarev 9.2.1943 zajat u města Orjol, ležícím mezi Brjanskem a Kurskem. Do České Vsi byl přivezen dne 3.8.1943. Zde strávil přes dva měsíce, než při navážení materiálu uklouzl ze stroje a utrpěl smrtelný úraz. Což je oficiální německá verze. Bylo mu pouhých dvacet let.“ (Existuje ještě jedna verze jeho úmrtí: Pravděpodobně se stal obětí bití a kopanců od svých věznitelů.)

V české Vsi je známo ještě jedno úmrtí zajatce z let 1939 – 1945. Zde se vědělo i jméno tohoto zajatce, a jelikož byl francouzské národnosti, byl zapsán i do matriky zemřelých. Francouzský zajatec se stal obětí  letecké pumy při náletu na Slezské rafinérie. Při návratu tyto spojenecké letadla vyhodily zbylé bomby nad Českou Vsí. Naneštěstí jedna z nich dopadla na statek č.24 pí Žofie Kapsové. Tato bomba byla časovaná a v okamžiku výbuchu těžce zranila majitelku a smrtelně zranila zajatce Raymonda Leopolda Baryho. Majitelka později v nemocnici zemřela. Toto vše se vědělo, ale o podrobnosti jsem si napsal do Vojenského oddělení při Francouzském velvyslanectví v Praze Historické oddělení obrany v Caen.

„Raymond Léopold Bary (vojín 18. Ženijního pluku, vojenské registrační číslo 7128) se narodil 14. Června 1907 v Merville (okres Seine a Oise), ženatý, jedno dítě. Před válkou bydlel v Merville par Presles.

Byl zajat 10. Června 1940 v kraji Oise a poslán pod číslem 43604 do Stalagu VIII B Lamsdorf. Poté byl přeložen do Stalagu VIII C Sagan a nakonec do Stalagu VIII D Teschen. Od 30. Listopadu se stal volným dělníkem. Jeho německá adresa byla (U pana Hanse Wolfa), zemědělce ve Freiwaldau-Böhmischdorfkreis. 12. Prosince 1944 umírá v České Vsi. Stal se obětí časované bomby. Z počátku byl pohřben na místním hřbitově (sekce 2, řada 8, hrob 3). 23. srpna 1955 byly jeho tělesné ostatky vráceny rodině v Merville. V jeho složce č. 21P 14 979 se nachází úmrtní list vydaný 17. Dubna 1946.

4. dubna 1947 bylo jeho úmrtí zapsáno do matriky v Merville a dostalo se mu označení (zemřel pro Francii). Okresní komise Seiny vyplatila vdově Germaine Baryové peníze z výdělku jeho vězeňské činnosti. Částka činila 23 200 franků a byla uhrazena 19. listopadu 1953.“